Blogujúca mamička Mária

Bylo nebylo, žila byla v zámecké komnatě jedna smutná princezna, pro kterou si jednoho dne přišel princ a ona se v tu chvíli rozhodla žít úplně jiný život. Dokázala prolomit svoje prokletí a dnes už ví, že když něco opravdu chcete a jdete tomu naproti, dějí se zázraky. V květnu s mým princem oslavíme páté výročí našeho vztahu a první narozeniny naší dcery Stelly. O dva měsíce dříve bude slavit třetí narozeniny náš syn Tobias. Máme se! A pokud vás zajímá, jak to bude dál, blog vás celým naším příběhem bude provázet.

Deníčky jsem si psala od chvíle, kdy jsem se psát naučila a jsem šťastná, že jsem “ty trapnosti” v pubertě nevyházela a můžu se tak ke svým úsměvným začátkům kdykoliv vracet. Je to poklad! Se svou nejlepší kamarádkou jsme si dopisovaly celou základní školu a to jsme spolu seděly v jedné lavici a trávily jsme spolu téměř veškerý volný čas. Naše cesty se rozešly při odchodu na střední školu a já jsem dost těžce nesla, že by se všechna tahle naše pouta měla zničehonic zpřetrhat, tak jsem založila blog, který jsme měly psát společně, ale po pár měsících jsem pochopila, že jsem na to už nadobro sama. Tak vznikl Můj fialový svět. Ze začátku to byl jen takový online deník, pak jsem začala psát články veřejně a čekala jsem, kdo si ke mně najde cestu. Hlubší smysl moje blogování dostalo až ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná.

Píšu o sobě, o svých zkušenostech, pocitech, píšu o své životní situaci, o dětech, o tématech týkajích se dětí a rodiny, ale i o věcech, které se mi líbí, které mě baví. Poslední dobou se z blogu stal mamablog, protože mě tohle téma naprosto pohltilo. Děti jsem si přála a rodina je mým splněným snem. Do budoucna se ale určitě zase začnu více věnovat osobnímu rozvoji, módě, kosmetice nebo knihám, na které mi teď nezbývá moc času.

Naštěstí už pominulo období, kdy můj den měl téměř 24 hodin bez nějakého souvislejšího spánku nebo odpočinku. Vstáváme mezi 8-9 hodinou, pak probíhá klasická ranní rutina – hygiena, snídaně, oblékání -, která nám někdy zabere i půl dopoledne, jindy zase odjíždíme na plavání a máme všechno ťipťop. Okolo poledne obědváme, většinou vařím já, ale můj muž mě čas od času v kuchyni rád vystřídá. Po obědě chodil Tobík ještě nedávno spát, teď už se poobědovému šlofíku brání, takže se chodíme provětrat. Nemůžu se dočkat jara a léta, kdy venku trávíme prakticky celé dny. Odpoledne si dáme svačinu, čteme si, hrajeme si. Pak chystám večeři, jíme, koukáme na Večerníčka a Tobík většinou okolo osmé usíná. Stellu se teď snažím naučit usínat okolo desáté. Dříve jsme chodily spát okolo půlnoci, protože usla-li dříve, po hodině se vzbudila a chtěla si zase hrát, takže jsem musela na hodinku dvě zase vylézt z postele, k tomu pak jako bonus kojení i sedmkrát za noc.. Bylo to dost náročné!

Ve volném čase se momentálně věnuji hlavně blogu a youtube kanálu mujfialovysvet. S točením videí jsem dlouho otálela, první pokusy byly opravdu tragické, ale dnes mě to baví ze všeho nejvíc, jen je to ještě časově daleko náročnější disciplína, což je se dvěma malými dětmi dost znát. Navíc nemůžu pracovat večer a v noci, jak jsem byla zvyklá, Stella mě při spánku vyžaduje u sebe. Od jara pak začíná divadelní sezóna, to znamená, že když mě obsadí, začnou mi čtené zkoušky a posléze učení textů. Od devíti let jsem hrdým ochotníkem. Nejsem žádný velký extrovert, ale jak divadlo tak blog mi pomáhají v tomhle směru překonávat samu sebe a to mě baví, naplňuje a posiluje. Letos bych chtěla vyzkoušet i akrobacii na šálách a vrátit se do koňského sedla. Máme štěstí, že máme blízko babičky a dědečky, kteří mi čas od času děti ochotně pohlídají. A děti je milují!

Chci s dětmi poznávat a objevovat svět, moc bych si přála více cestovat. Cestování s dětmi má úplně jiné kouzlo, než když světem putujete sami nebo ve dvou. Jste sice znatelně pomalejší, ale všimáte si detailů, které by vám jinak úplně unikly a na vše se díváte z více úhlů. Je to nádhera! A samozřejmě budu dál blogovat, protože to k mému životu už tak nějak patří a i po těch letech mě to stále moc baví.

Můj šatník je momentálně jedna velká tragédie. Po asi pěti letech jsem si minulý měsíc koupila nové džíny. Rovnou troje! Bydlíme na vesnici, kde není moc příležitostí pořídit si něco pěkného a navíc trošku trpím takovým tím maminkovským syndromem, že hlavně aby měly všechno děti, vždyť já ani nic nepotřebuji. To jsem si začala uvědomovat až zhruba půl roku po narození dcery a snažím se s tím pracovat. Spokojená máma rovná se spokojené dítě, takže je potřeba se čas od času trošku rozmazlit. Myslím si, že úplný základ je dobře padnoucí spodní prádlo. Nemůžu se dočkat, až přestanu kojit a pořídím si nějaké krásné, nové prádlo. Z těhotenského oblečení a kojících podprsenek jsem už trošku otrávená. V tomhle období je na prvním místě praktičnost a pohodlí! A pak je fajn mít skříň plnou nadčasových basic kousků z kvalitních materiálů, které se vzájemně skvěle kombinují. V určitém věku je moudré v oblékání upřednostnit kvalitu nad kvantitou. Absolutní musthave jsou pak holiny a pláštěnka, abyste mohli s dětmi dovádět venku za každého počasí!

Řekla bych, že u nás energie tak nějak prazvláštně koluje. Moje děti jsou trošku jako dynamo. Berou si ode mě energii, když potřebují, abych se o ně starala, vařila jim, oblékala je a pak mi ji vzápětí zase vracejí, když spolu dovádíme, smějeme se, když dělají blbiny a různé srandičky a já je jen s úsměvem pozoruji. Úplně cítím, jak energie víří vzduchem a můžu si jí zase pochytat. Odpočívat ani relaxovat už moc neumím. Čas od času si ukradnu chvilku a čtu si. Jinak mě nicnedělání spíš znervózňuje. Naposledy mi muž chtěl večer dopřát chvíli v horké vaně, že se postará o děti. Ležela jsem a nevěděla, co bych měla dělat, začala jsem pozorovat, jak zasychají kapky na dlaždičkách, začala jsem přemýšlet o neposkládaném prádle, o nádobí v myčce, o pohádce, kterou bych teď raději četla dětem, a už jsem lezla ven. Odpočíváme aktivně hlavně na procházkách a výletech.

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Arnošt Lustig – to je kniha, která mě opravdu vzala za srdce. Asi jsem ji zkrátka četla ve správný čas. Před pár lety, když jsem byla těhotná s Tobíkem, jsem navíc byla na přednášce s paní Lustigovou (sestrou autora), která nám vyprávěla svůj životní příběh. Byl to jeden z nejsilnějších a nejemotivnějších příběhů, jaký jsem si kdy vyslechla. To, co se dělo za druhé světové války, si mi naštěstí ani nedokážeme představit, ale vědět by o tom měl každý. Jsem generace Harryho Pottera, takže ho nemůžu nezmínit. A pak ještě Alchymista nebo třeba Pí a jeho život. Jím téměř všechno. Nejradši si dám steak, řízek nebo pizzu. Mezi mé nejoblíbenější filmy patří Amélie z Montmartru, Návrat do Cold Mountain, Pan Nikdo a Dánská dívka. V roce 2011 jsem o oblíbených filmech psala článek na blogu 😀 Vlastně se ani tak moc nezměnilo.